Českými rybáři tolik oblíbené norské vody od nich teď mají na čas klid, protože v zimních měsících se tam za rybami vydávají jen ti – v dobrém slova smyslu – největší blázni. A tak je čas podívat se na trochu skrytý, ale v komunitě mořských rybářů občas vášnivý spor o to, co je vlastně lepší – pilkrování nebo přívlač?
Měli bychom si asi nejdřív říct, co je vlastně co. Už vidím, jak si teď mnozí klepou na čelo, protože základní rozdíl je přece jasný. Ovšem v mnoha případech se rozdíly v obou technikách lovu hodně stírají: při pilkrování může loď unášet proud a vítr a proto rychle driftuje, takže se to už velmi blíží hlubinné přívlači. Stejně tak při vláčení nemusíme nástrahu jenom odhazovat a pak navíjet. Velmi často (a často i s velkým úspěchem) ji pouze spouštíme pod loď až ke dnu a pak přitahujeme a znovu necháme klesat. Tahle kolmá přívlač je už hodně podobná technice pilkrování.
Asi se shodneme, že základní rozdíl v obou metodách je především v používaném vybavení. Klasický přívlačák, dobrý smekací naviják, tenká šňůra a odpovídající nástraha na jedné straně, speciální pilkrovací pruty konstruované pro velké zátěže, osazené multiplikátory s mnohem pevnější šňůrou a k tomu těžké nástrahy na straně druhé.
Mám pocit, že pokud člověk sleduje rybářské časopisy, internet, různé rybářské publikace a občas se mu dostane do ruky i nějaké to DVD, nabude dojmu, že chytání v moři rovná se pilkrování. Také v rybářských prodejnách se to potřebným sortimentem jen hemží, a tak je otázka, jestli nejde trochu o reklamní a obchodní trik, podporovaný v médiích mnoha profesionálními rybáři, kteří loví pod tou či onou světovou značkou. A „norští“ nováčci, kteří hltají všechny informace, jen vrtí hlavami nad obsahem svých peněžek, když počítají, co všechno by si zaručeně měli na svou první severskou výpravu pořídit.
Je zřejmé, že tu chci hájit zájmy přívlače. I já, když jsem někdy před 15 lety vyrážel do Norska poprvé, okouzlen vyprávěním kamarádů, kteří už v tom ráji byli, užaslý nad jejich fotografiemi a videem, nevydržel a nakoupil kde co. Mnohé z doporučovaných a proto pochopitelně koupených nástrah dodnes odpočívají v pokoji na dně rybářských krabiček. Pilkrovací prut s multiplikátorem byl tehdy zaplaťpánbůh nad mé možnosti, tak jsem nekoupil první pitomost, ale u známého škemral tak dlouho, až mi půjčil svůj.
Měl ho i se šňůrou – tehdy velmi drahou novinkou – a po 5 metrech na ní měl vyvázané různobarevné bavlnky, protože multiplikátory s počítadly prakticky nebyly a pokud ano, stály moc peněz. Vše jsem doplnil novým tvrdším přívlačovým prutem (jedu přece chytat velké ryby!) a krásným celokovovým navijákem v mořském provedení. Když to hodnotím zpětně, tak ten naviják byl tehdy jediná skutečně rozumná investice. Vydržel při běžné údržbě řadu let mořské dřiny a po loňské opravě jsem ho už radši nechal ve sladkovodním důchodu, ale myslím, že jeho život na penzi bude ještě dlouhý.
Nachytal jsem spoustu ryb, ale pilkr přitom většinu času stál opřený v lodi, přivezl si spoustu zážitků a můj rybářský kompas zůstal asi už navždy otočený na sever. A od té doby jezdím pravidelně a taky svůj „vercajk“ trochu zjemňuji, čímž si naopak zesiluji zážitky z rybařiny.
Dneska chytám v naprosté většině na třímetrový přívlačák pro odhozovou zátěž 40 – 60 g. Ovšem pozor, tohle značení je velmi velmi orientační. Kdo měl možnost odzkoušet si vícero stejně označených prutů různých značek, ví, že se můžou velmi výrazně lišit – může to být neklidná „hadice“, stejně jako zbytečný tvrďák. V prodejně máte jen omezené možnosti testování, nejlepší je osahat si pruty přímo v akci třeba u známých a kamarádů a vybrat si, jak co komu sedne do ruky.
Mám i jeden proutek ještě měkčí, koupený před lety v bazaru, a kupodivu jsem na něj vytáhl své nejlepší ryby, k tomu jeden tvrdší pro těžkou přívlač či chytání na „maso“. Všechno samozřejmě dvoudílné děličky, teleskopům bych se raději vyhnul, akce prutu není tak plynulá. Není třeba hned sáhnout po nejlepších modelech vyhlášených firem, ale je dobře se vyhnout i podivným rádobyznačkám. Pořád zbude při dnešní bohaté nabídce obrovský výběr ve střední třídě, kde za cenu tak od patnácti stovek seženete dobrý prut s kvalitními očky, který vám bude léta dobře sloužit.
Podobně je to s navijáky. Nenechte se okouzlit počtem ložisek, protože důležitých ložisek je jen pár a to hlavní – z hlediska toho, že při nízké kvalitě zpravidla odejde jako první – je na rolničce překlapěče (kde by sice stačilo bezproblémové bronzové pouzdro, ale výrobci v honbě za počtem ložisek jimi osadí kde co). Když vám tohle ložisko po 3 dnech chytání ve slané vodě definitivně zarezne tak, že už s ním nepohnete, hrozí poškození šňůry. Takže tady je než počet mnohem důležitější kvalita, ale to v obchodě nepoznáte. Dejte proto raději na doporučení někoho, kde už s nějakým typem něco odchytal a je spokojen.
V tomhle se prostě nevyplatí šetřit, dobrá a citlivá brzda a celková kvalita, spolehlivost a životnost je rozhodující, protože naviják je určitě v celé sestavě její nejnamáhanější součástí. Zkrátka jako prut byste mohli klidně použít i starý plný laminát, ale nějaký „bakelitový“ roláček by se vám asi na první slušné rybě rozsypal pod rukama.
Vláčecích nástrah je nepřeberné množství. Na různých jigových hlavičkách můžete testovat gumy všech velikostí a barev, můžete experimentovat se zatíženými woblery, lehčími giant heady či mořskými oky, můžete nasadit různě tvarované kovové pilkříky. Používám škálu od cca 25 do 120 g, přičemž středové gramáže jsou nejčastější. Někdy se i těm velkým rybám chce jen do drobných nástrah, jindy je to naopak, někdy to jde lépe na gumy, jindy na „železo“. Pro mě jsou klasikou, která málokdy selže, tradiční stříbrné pilkry 40 až 80 g.
V poslední době používám téměř vždy návazec z monofilu, na který vyvazuji tak půl metru až metr nad koncovou nástrahu na krátký boční návazec jedno „dráždítko“ – někdy maličkou gumovou rybku, nebo twister, jindy obyčejné peříčko, či streamer, spolehlivá je tradiční norská paprika, čili legendární gumimakk, napodobující smáčka.
Nezapomínejte na kvalitní háčky, karabiny, kroužky a obratlíky, ale zase pozor, aby tyhle drobnosti nebyly zbytečně předimenzované. Nač je karabina s testovanou pevností 25 kg na šňůře s pevností poloviční (a v praxi většinou mnohem menší, než se píše na obalu)?
A vlastní pletenky? Když řeknete že, používáte tzv. dvanáctku či patnáctku a že není problém na to vytáhnout ryby o velikosti přes metr, nebo chcete-li, třeba kolem 15 kg, tak to občas vzbudí hodně vášní. Argument, že přece jedu za velkými rybami, tak tam musím mít aspoň dvacetikilovou šňůru, není podle mého na místě. Silná šňůra znamená horší odhoz, špatně řeže vodu, nástraha pomalu propadává a musí proto být těžší, což zase vyžaduje silnější prut atd.
Každý prut má konstrukčně danou akci a tedy určitou sílu, kterou je schopen vyvinout a přenést přes šňůru na rybu. Lze si udělat i malý domácí experiment: vemte nějaký svůj běžný prut s pořádným vlascem a zkoušejte s ním od země zdvihat závaží. Postupně přidávejte zátěž, až bude prut ohnutý do pravého úhlu. Pak si zvažte zátěž a budete asi překvapeni, že její hmotnost je mnohem menší, než deklarovaná pevnost běžných vlasců. Možná tak chytáte se zbytečně silnými vlasci či šňůrami, prut už prostě dál nedokáže větší sílu vyvinout a můžete ho jen přetížit a hrozí pak prasknutí i toho sebelepšího materiálu.
To samozřejmě platí pro klasické pruty, pilkrovací jsou konstruovány trochu jinak a ohnutí do pravého úhlu asi nedocílíte. Ale i tady se dá určitě zjemnit a se slabší šňůrou můžete při stejném efektu použít lehčí zátěže. Kdo někdy trhal na hloubce třeba 60 m „obyčejnou“ vláčkařskou šňůru a ví, jakou to dá práci, dá mi jistě za pravdu, že trojnásobná pevnost na pilkrovací sestavě musí stačit. Skutečně extrémní pevnosti jsou už pro profíky, kteří se cíleně zaměřují na gigantické ryby.
Je mi jasné, že takový metrákový halibut (aktuální světový rekord v lovu na udici je u téhle ryby 219 kg) by se s vámi moc nebavil, ale ryby kolem 10, 20 či 25 kg? Podívejte se na naše kapraře či sumcaře, oni dokáží s „lehčím“ vybavením dostat ryby těchto hmotností z vody a to často z vody plné vázek a překážek, zatímco na moři máte většinou „čisto“.
Ještě ke šňůrám: uvědomte si, že v jejich značení je obrovská nejednota a chaos. Někde jsou označené průměrem, což je v zásadě nesmysl, protože šňůra není nikdy dokonale kulatá a při označení např. 0,10 mm je už od pohledu silnější, než vlasec stejného průměru. Poctivější je označení pevnosti, které se většinou udává v librách (1 lb je necelého půl kilogramu). Málokdy už najdete, zda jde o pevnost v uzlu, což bych považoval za nejdůležitější kritérium. Já osobně nejčastěji používám patnáctiliberní šňůru (6,8 kg) a ještě se mi snad nestalo, že by mi ji velká ryba jak se říká upálila, pokud pletenka nebyla už narušená, nebo ryba při zdolávání ze břehu nezajela někam za pobřežní hranu apod.
S výše uvedenou lehkou výbavou prochytáte v závislosti na konkrétních podmínkách vodu klidně až ho hloubky 100 m, přitom můžete mnohem lépe reagovat na výskyt a pohyb ryb a jste celkově akčnější. Nachytáte desítky menších i větších ryb, dobře se bavíte (mě osobně totiž nepřijde zábavné tahat třeba ze 120 m na pilkrovací prut kilovou tresku) a čekáte, jestli vám přijde ryba, které my říkáme „doutníková“, což je metr a víc. Kromě typických ryb velkých hloubek a druhů specializovaných na určitý úzký druh potravy můžete na přívlač ulovit kde co. Samozřejmě nejrůznější tresky – obecnou, tmavou, polaka, jednoskvrnnou či bezvousou, dále makrely, ale taky třeba žraloky ostrouny, štítníky, mníky, halibuty, jehlice či pyskouny atd. Ale zdůrazňuji, že záleží na vyváženosti a seřízení celé sestavy: prut, šňůra, brzda navijáku – to všechno musí ladit jak filharmonie.
S tenkými šňůrami se lépe pracuje, pěkně chodí vodou a o jejich možnostech snad svědčí fakt, že registrovaný světový rekord IGFA pro šestiliberní (!) šňůru je např. u tresky tmavé přes 13 kg. Nechci se vůbec srovnávat s takovými rybářskými mistry, snad ale doprovodné fotografie úlovků naší rybářské party za poslední 2-3 roky dokumentují, že i na přívlač lze nachytat pěkné ryby. Prakticky všechny ryby na fotkách mají přes metr (největší obecnačka rovných 130 cm) a byly chyceny na běžný přívlačák se šňůrou s max. 20 liberní pevností, hmotnost úlovků u obecňaček byla mezi 10-20 kg, u polaků a tresek tmavých mezi 8 až 11 kg. A ještě na doplnění – nejezdíme daleko na sever, kde jsou ryby obecně větší, ale celá léta do pro nás krajinářsky nejkrásnějšího středního Norska kolem 63. rovnoběžky, které by se dalo vymezit např. místy Kristiansund, Halsa, Hitra, Aure, Trondheim.
Nejsem přesto zásadním odpůrcem pilkrování, dávno už mám svůj vlastní pilkrovací prut a dokonce mi ježíšek přinesl i elektrický multiplikátor. To je vynález k nezaplacení, i když si jeden s těmi kabely přijde trochu jako kosmonaut. Ovšem ta pohádka v situaci, kdy by člověk jinak třeba jen půl dne pracoval s půlkilovým pilkrem a klasickým mulťákem. To je za pár dní na tenisový loket, zánět šlach, zmožené rameno a vyhřezlé plotýnky, pokud jste předtím aspoň půl roku nechodili třikrát týdně do posilovny a neplatili si nějakého speciálního kondičního trenéra, který by pomohl vyzrát na nezdravou jednostrannou zátěž.
Ovšem klasický pilkr má podle mého smysl opravdu jen pro lov na velkých hloubkách, nebo ve velmi silném driftu, kdy se dolů s jiným než půlkilovým či těžším závažím nedostanete. Ale s tvrzením, že velké ryby nelze chytit jinak, nesouhlasím. A když dnes velmi často čtu, že jediná pravá šňůra na velké ryby je pletenka nejmenované značky o nosnosti 51 kg, musím se trochu usmívat. Chtěl bych vědět od těch, kdo už se šňůrami podobné pevnosti chytali, co dělají, když si přihodí tak běžná věc, jak je vázka na dně.
My jsme např. před 2 lety na Hitře našli v asi 150timetrové hloubce velký schod s výškovým rozdílem kolem 40 m. Hned jsme si tam v duchu malovali pořádné mníky, najeli jsme si ještě jednou a šup – dolů svištěly zátěže s kusy masa. V několika vteřinách jsme postupně všichni v lodi uvázli, protože jsme v silném driftu nedokázali dostat rychle nástrahy ode dna přes tak vysokou hranu. Po několika pokusech o nadjezd lodí bylo jasné, že musíme trhat. Dalo nám dost práce urvat naše šňůry s pevností kolem 20 kg, ale kamarád s onou vyhlášenou a doporučovanou padesátikilovou naprosto regulérně ukotvil loď – což je se 4 chlapy a spoustou krámů na palubě, v čerstvém větříku od oceánu a ve slušném driftu docela pěkný výkon. Jen to vypadalo, že v příští vteřině nedobrovolně vystoupí z lodi, nebo bude muset to své nádobíčko pustit. Stačil ale odbrzdit, nadjeli jsme znovu, chtěl utrhnout, ale vlastní silou to nedokázal. Po velkém snažení si nakonec musel omotat šňůru natvrdo přes ruku v zimní rukavici, zapřel se v lodi a my jsme dali vyniknout síle 30 HP nového motoru. Dvakrát nás to strhlo do oblouku a až napotřetí povolila karabina.
Touhle příhodou chci říct, že pletenka je to jistě skvělá, ale nepochybně pro běžné chytání předimenzovaná. Každá rybářská sestava, jak už bylo řečeno, by měla být především vyvážená a dokonce by měla cíleně mít někde dole u nástrahy jedno trochu slabší místo, abychom v podobném případě utrhli jen to nejnutnější a ne třeba 100 m šňůry. K podobné pletence už těžko najdete odpovídající prut, to už by spíš byla skokanská tyč.
Já doufám, že snad už dnes není pro většinu rybářů cílem vybagrovat rybu ven za každou cenu, brát ji jak se říká smykem, ale prožít si ten adrenalinový zážitek, kdy víte, že máte na prutu možná tu svou životní, že je to na hranici technických možností vašeho náčiní a že ta ryba má přitom minimálně stejné šance, jako vy.
Aspoň pro mě je to ten nepodstatnější rozdíl, který mluví ve prospěch přívlače. Pilkrujete-li na hloubce 150-200 m, v první chvíli ani nevíte, jestli přišel záběr, nebo vázka. A pokud je to záběr a háček dobře sedí, můžete se do toho bez obav na tvrdo opřít. Naproti tomu při lehké přívlači víte hned, na čem jste. Rána do prutu a pak už jen kvílení brzdy, ryba uhání ke dnu a vy se můžete jen dohadovat, jestli tam máte pořádnou tresku tmavou, polaka, halibuta, nebo obecňačku. Při troše zkušeností to za krátkou chvíli poznáte a pak nastanou dlouhé minuty zdolávání, při nichž může vyhrát – a někdy taky vyhraje – ryba.
Králem všech mořských bojovníků je pro mě treska tmavá, svalnaté torpédo, které, pokud má kolem metru, se řítí proti tahu vašeho prutu tak, že máte strach, aby se naviják nezavařil. A když se povede takovou rybu zdolat na jemné a v podstatě „obyčejné“ vybavení, je můj rybářský zážitek neskonale větší, než když s nářadím dimenzovaným na padesátikilové ryby vytáhnu rybu dvacetikilovou.
Takže pro mě je otázka volby jasná a taky pojem „životní“ ryby nevidím vůbec v absolutní míře či váze. Ale možná je to všechno jinak a zastánci pilkrování mi to vysvětlí.
Zdeněk Procházka
www.halsa.cz
